Prolog
Jako již každoročně, tak i letos jsme se vypravili na předvánoční poznávání našeho oblíbeného Potštejna a jeho okolí. A jako již každoročně, tak i letos se u některých z nás projevila zoufalá netrénovanost v požívání jiné, než-li “domácí” stravy, což mělo za následek neustálý boj se svěrači a přechod na dietní režim. Ale ani tato malá nepříjemnost nemohla zkalit čirou radost z poznávání krásy zimní přírody (tady alespoň některým z nás).
Počáteční komplikace
Začátek naší cesty byl zkalen nepříliš vřelým rozloučením se některých manželek se svými muži, což mělo za následek dlouhé telefonování, vysvětlování a konejšení dotyčných manželek chápajícími manžely, kteréžto bylo stejně jako v minulých letech naprosto bez účinku a manželé byli odsouzeni do role ničemů, kteří opouští svou rodinu a dítka, aby si užívali, chlastali a jednou za rok se i pořádně najedli (bohužel ne bez následků).
Den první
Oproti minulým ročníkům zda byl patrný mírný úpadek: cestovali jsme standardním vozem ČD (žádné kupé se stolečky jako minulý rok), nevezli jsme sebou žádné občerstvení (ještě teď vzpomínám na sekanou z minulého roku) a někteří z nás celou cestu protelefonovali (viz výše). Také ubytování nedosáhlo standardu minulých ročníků: Stoupa, čert ví proč, jako základnu ubytování zvolil místo Prahy Slávii.
Pravdou je, že hotel Praha není vzorem čistého a útulného hotýlku, příjemné obsluhy a vlídného kuchaře, ale oproti Slávii do něj méně zatéká, ve špinavých koutech není tolik pavučin, záchody smrdí o něco méně, pokoje jsou prostornější a ubytování se v něm je tradice. Na druhou stranu měla Slávia jednu nezanedbatelnou výhodu: ZVĚŘINOVÉ HODY! A na ty jsme se všichni těšili (bohužel někteří z nás marně).
Ve Slávii jsme vyfasovali 2 pokoje – jeden třílůžkový a jeden jednolůžkový, což v následujících dnech ukázalo býti obrovskou výhodou, protože co pokoj, to záchod. Hbitě jsme tedy přestěhovali postel z jednolůžkáče na třílůžkáč a začali se pídit po večeři. Bylo odhlasováno, že první večer půjdeme na bramboráky ke “kosmonautovi”. Když jsme tam přišli, vypadalo to jako sraz důchodců. Malou naději na vylepšení věkového průměru nám skýtaly dva stoly s cedulkou “REZERVACE”. Tato naděje vzala za své, když se k nim začali belhat další důchodci, těšíce se na pivo. A tak jsme přestali vzhlížet ke dveřím a upřeli své zraky na jídelní lístek. A bylo se na co dívat! Od vrchu až dolů samé bramboráky. Každý jsme si dali dva chody a dvě piva (Stoupa si dokonce nechal na cestu zabalit i nedojezený zbytek bramboráku – prý se bude ráno hodit). Pak jsme vyrazili dál.
Naším cílem teď byla Praha. Němča básnil o potštejnských bramborách a my ostatní jsme přecpaně funěli. Jak se později ukázalo, neměli jsme tam chodit. Ačkoliv se zdálo, že nám štěstí přeje, protože starou protivnou číšnici vystřídala mladá pohledná brigádnice, nebylo tomu tak. 
Již při mém dotazu, zdali by mi přinesla olivy, se na mě dívala s krajní nedůvěrou a odpověděla že nic takového nevedou. Po té, co jsem si chtěl alespoň objednat Španělský zeleninový salát (zelenina, olivy, majonéza, kečup) bez zeleniny, majonézy a kečupu se už ani neobjevila a marná byla moje snaha nalákat ji k našemu stolu alespoň skromnou objednávkou na hlávkový salát se slaninou – definitivně ji vystřídala ta stará a protivná. Pozitivní bylo, že ta mou objednávku na Coca-Colu s ledem a plátkem citrónu promptně vyřídila. A ledem opravdu nešetřila – musel jsem si ještě objednat další 2 horké čaje s medem, aby mi přestalo mrznout v krku. Ostatní chlemtali pivo a blbě se chechtali. Z toho jim patrně vytrávilo, protože Stoupa si objednal nějaký kus masa a Němčovi vybásněné potštejnské brambory, které pak společně snědli. Já, protože jsem byl najezený bramboráků a měl starosti s mrznoucím krkem jsem se jen díval. A těšil se do postele…
Když jsme došli na pokoj, zjistil jsem že pouze já jediný mám sebou pyžamo!!!! Ostatní spali s holýma řiťama.
A pak se ráno divili, že jim v noci byla zima. Pravdou tedy je, že jsem večer vypnul topení aby se nám lépe a zdravěji spalo, což mělo za následek, že se nám nad ránem na peřinách tvořila jinovatka, ale kdo měl pyžamo, ten byl v klidu. Větší problém byl, že jsem začal pociťovat hlad. Tento pocit ze zintenzivnil v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl že Němča domluvil snídani na 10 hodin – v tu chvíli do ní zbývalo 13 hodin!!!!!!!!
Den druhý
Vzbudil mě hlad.
